„moje pohádkové království bylo dlouhé pětadvacet kotrmelců od školní zahrady ke kostelní zdi a široké od Járku po humna, kde pásaly moje kamarádky Gabra s Málinkou kozu Herku“

Gabra a Málinka, povedené cérky ze Štítné

uvod-ilustrace-gabra-malinka.jpg
© 1971 Jan Provazník
 

„Vzpomínky Amálie Kutinové, autorky knih, zapsala dcera Marie Kubátová^.“

Jak se Málinka (A. Kutinová) stala spisovatelkou

amalie-kutinova-s-dcerou-marii-kubatovou_nahl.jpg

Když jsem studovala na gymnáziu ve Valašském Meziříčí^, dostaly jsme novou paní profesorku. Byla velmi vzdělaná a vděčím jí za to, že se s námi o vzdělání a o své názory dělila. Jednou povídala: „Děti, máme v literatuře krásné knihy. Jedna z nejkrásnějších je Babička Boženy Němcové. Babičku máme, ale Maminka nám schází. Máte-li některá takovou hodnou maminku, jaké známe z venkova, napište o ní, až budete velké, knihu.“

Ta slova se mi vryla hluboko do paměti a tehdy v lavici jsem si povídala: „Ó Bože, knihu o mamince! To bych mohla napsat! Naše maminka! To je pravá maminka, ustaraná, věčně v práci nebo sehnutá u šití, žehlení na zahradě, nebo s dětmi u úkolů.“

Celá léta jsem o knížce „Naše matička“ uvažovala, a protože můj život byl na starosti bohatý, utíkala jsem ve vzpomínkách častěji a častěji potěšit se do Štítné^. Vzpomínala jsem na blahá léta, kdy nás všechny kryla jedna střecha a obklopovala láska mateřská. Při každé vzpomínce byla maminka a zas maminka. Tu jsem ji viděla ve škole, jak chodí po chodbách, dívá se, zda je čisto. Bože, vždyť čekají inspektora. Tu ji zas vidím u Járku, volá své děti, kachny i husy, její dcerky je zahnaly někam moc daleko, znovu ji vidím v kostele, a zas ve školní lavici.

Před zrakem se mi line bílá silnička k Brumovu^, ke stařence. A opět po ní jde maminka, sukně podkasané, a ohlížejíc se ještě zpět ke škole. Gabra a Málinka stojí za plotem a toužebně hledí za ní. Tak rády by šly také. Ale kdo by pásl husy? Vzpomínky plynou jak zurčící potůček a nechávají v duši jasno a krásně, ale také touhu vidět rodný kraj. A tak jsme jeli do Štítné^. Moje maminka, Gabra se synem a malou Gabrou, zrovna takovou, jako byla ona sama, pak můj manžel, naše děti Mařenka a Jeníček a já. Bylo nedělní odpoledne a kostelíček u Josefka^ byl otevřen. Náš štítenský kostelíček byl zcela prázdný. Okny se linulo opět sluneční světlo a já jsem si klekla na oltářní stupínky jako za dětských let. Je mi blaho a jsem opět malou Málinkou a vzpomínám na otce. Ohlédnu se na varhany, kde tatínek hrával a zpíval. Varhany mlčí, ale v mé duši se to rozezvučelo nejkrásnějšími písněmi. Věděla jsem jedno: „Teď tu knihu o mamince napíšu. Teď!“

stara-skola-stitna-na-vlari_nahl.jpg jmenovani-cestnych-obcanu-stitne-1949_nahl.jpg

Pak jsme šli do školy. Viděla jsem babiččin pokojíček, naši jídelnu a zadní pokoj, kde býval ohromný obraz Komenského^. Zašli jsme také na zahradu, poznávali jsme stromy, které jsme s tatínkem sázeli, ale které už pro nás ovoce nenesly.

Stanuli jsme na břehu Járku. Můstek byl pobouraný, jako to moje nitro. Pokropila jsem své děti tou rajskou vodičkou Járku a tázala jsem se jich, jak se jim Štítná^ líbí. Chvíli mlčely a pak mi moje Mařenka odpověděla: „Ale mami, vždy tady nic není.“, a ostatní děti kývaly na souhlas. „Doma je to lepší.“. Inu doma, to je to! Zde byl můj domov, mé zlaté dětství. Ta krása je ve mně. Pochopila jsem je.

Přijeli jsme domů a já začala psát knihu o mamince. Vypsala jsem v ní všechno dobré i zlé, radost i bolest a taky, jak to chodí v životě matčině. Vypsala jsem, jak jsme maminku zlobívaly a co trpkých chvil a rozpaků jsme jí způsobily. A když jsem celou knihu napsala a předčítala, všichni jsme viděli, že se mi to nezdařilo. V knize bylo tolik drobných příhod dětí a jejich darebností, že nebyla to kniha „Maminka“, ale určitě „Gabra a Málinka“. Nebyla jsem ráda. Chtěla jsem knihu napsat mamince k sedmdesátinám a měla oslavit její práci, jakožto práci všech dobrých českých maminek. Mně se to nepovedlo. Snažila jsem se knihu přepracovat, ale nebylo to nic platné. Dcerky, darebné dcerky Gabra a Málinka, už tu byly a nedaly se zahnat. Chtěly do světa, mezi děti, a tak jsem jim dala své požehnání. Co mne hřeje je, že láska k mamince a láska mateřská knihu posvěcuje. Mamince je věnována a udělala jí mnoho radosti.

Válečná léta v Křinci a Málinka lékárnicí

„Mé povolání vyrostlo z lásky k babičce, z lásky k bližnímu, k trpícímu člověku. Provázelo mne snad již od kolébky a dovedlo mne až za lékárenskou táru.“ (Amalie Kutinová, 1943)

Marie Kubátová dále vypravuje: Za války se maminka Málinka vrátila ke svému povolání magistry farmacie a v době, kdy otcovo nakladatelství stagnovalo, byla živitelkou rodiny. Křinec^ je nevelké městečko u Nymburku^. Maminka tam byla mezi venkovskými pacienty šťastná, našla svou druhou Štítnou^. Kovový orel zdobil lékárenské váhy a lékárna se jmenovala „U orla“. Maminka orla odšroubovala a řekla: „Půjdeš na vejminek.“ Před lékárnou stojí lípa, tož za mňa sa lékárňa bude jmenovat „Ve stínu lípy“. Pod lipou sedávali čekající pacienti a z besedování s nimi vznikly mamince dva díly povídek „Naši pacineti“ a „České stařenky“.

Všechny ženy gabromálinkovského rodu byly pohledné. I když srdcem prosté a ke všemu tvorstvu vlídné, milovaly klobouky a uměly je nosit. Paměť mi zapsala takovéto věty. V rodné valaštině: „Hlava sa v klobúku lepší drží hore. Když nemáš na nový klobúk, kup si na ten starý aspoň novú pantlu.“. Když jsem se chystala na rodičovské sdružení do školy zeptat se na své synky, opakovala jsem si radu: „Na rodičovské sdružení nemóžeš přijít jak lajtlena. Mosíš sa nést jak hófrava, nasaď si na ty jobové zvěsti klobúk. Lebo mosíš řéct kantorom, že to chce len tých prvých dvacet roků mateřskú lásku a svatú trpělivost, a potem už bývajú ogaři dobří.“ Vybavuje se mi scénka z divadelní agentury, kam jsem šla cosi vyřizovat. Starší paní účetní pamatovala moji maminku: „Vy jste dcera paní spisovatelky Kutinové? Bože, to byla dáma, klobouček jak z Paříže, štucel stříbrná liška.“ Inu, časy se mění a my s nimi. Přišla jsem do té agentury bez klobouka, s nákupní taškou venkovanek v Praze.

Málinčina korespondence

Kdyby se měla dochovat všechna Málinčina korespondence, byla by toho bedna. amalie-kutinova_dopis_nahl.jpgPřevažovaly by dopisy dětských čtenářů a smutných lidí. Za všechny ty dětské duše, které potřebovaly úsměvnou knížkou potěšit, uvedu holčičku, které umřela maminka. Ta dívenka se jmenuje Věruška. Své mamince říkala „muško“, a její dopisy spisovatelce začínaly oslovením „milá muško“. Co chtěla říct své mamince, psala mé mamince Málince. Tak jsem měla na dálku „svou sestřičku“. Podnes, i když už není Málinka ani „muška“, si spolu píšeme, i když se vlastně neznáme osobně. Z Brna do Krkonoš je daleko.

Se slavnými lidmi si Málinka mnoho nepsala: žila občanským životem pro rodinu a pro své pacienty. Dochovalo se mezi památkami několik dopisů spisovatelů, jichž si Málinka vážila. Byl to především Petr Bezruč^. Věnoval mé mamince Stužkonosku modrou a psali si o bylinkách, o českém jazyce, o maminčiných knížkách. Pak jsou to dopisy Jaroslava Křičky^, který skládal na maminčiny texty písničky pro děti. Můj otec na Křičkovy melodie připravil tělocvik pro nejmenší pod názvem „Rytmika maličkých“. Dopis Marie Majerové^ přikládám s rozpaky, maminčiny knížky vítala, a v padesátých letech se k mamince neznala, vzkázala jí po služebné, že „pro paní Kutinovou nemá čas dnes ani jindy“. Ale těch křivd by bylo víc, a radši to vymazat z paměti.

„Když ťa cosi velice hněte, fúkni to do povídky“, radila mi maminka. Ale sama o svých bolestech nenašla kuráž psát. „Světlého je na světě víc“, říkala, a mezi světlé stránky bytí pokládala Štítnou^ a své smutné dětské čtenáře. A opuštěné stařenky v chudobincích. K nim si chodila zavzpomínat a zapsala i písničky jejich mladých let.

Dne 6. června 2013, ve věku 90 let, zemřela česká spisovatelka Marie Kubátová, dcera Amálie Kutinové. Krkonošská pohádkářka a spoluautorka televizního večerníčku Krkonošské pohádky. Více na www.aktualne.cz^

Akademie literatury české^ udělila spisovatelce Marii Kubátové, dceři Amálie Kutinové, cenu Boženy Němcové 2008 za knihu „Haraburdí aneb Jak se líhnou knížky“. Slavnostní předání proběhlo 3. 4. 2009 v Zrcadlové kapli pražského Klementina^.

Zástupci naší obce Štítná n/Vl. se setkali s paní Marii Kubátovou, spisovatelku a dceru Amálie Kutinové, autorky knih o Gabře a Málince. 15. září 2004 paní M. Hrnčiříková (starostka obce), M. Matulová (ředitelka základní školy)H. Zvoníčková (vedoucí knihovny) navštívily město Vrchlabí^, kde celé odpoledne strávily ve společnosti paní Kubátové.

Ve čtvrtek 11. prosince 2003 přivítala základní škola Gabry a Málinky Štítná nad Vláří vzácnou návštěvu, paní Ing. Gabrielu Klikovou, dceru Gabry Kolářové, roz. Tauberové, jedné ze dvou hlavních postav naší známé knížky o Gabře a Málince. V hodinové besedě se žáky od pátých do devátých tříd si Gabra II. (jak paní Kliková sama sebe ráda označuje) získala srdce všech přítomných. Ona sama se ve škole Gabry a Málinky^ cítila jako doma: „vždyť byla ve škole své maminky“, jak s velkou radostí sama říkala.

 
vytvořeno ve spolupráci
s místní knihovnou^, spisovatelkou Marií Kubátovou^ a základní školou Gabry a Málinky^.
2003-2017 © Gabra a Málinka // realizace petru.cz